Autor Baníkovský týden (242.)
Na výlet do Pardubic jsem se těšil. Nový stadion, staří přátelé, prý dobré občerstvení včetně „Hod dogu“, Hrubý v bráně, tři body… No dobře, leccos bylo nakonec jinak.
Sotva si člověk dá ranní pivo na pražském hlaváku, už vystupuje ve městě perníku na hezkém nádraží, kde se perník také prodává. A nejen ten. Ale třeba i památeční magnetka, kterou k velké radosti jeden z nás sehnal. Abych dostál své pověsti člověka, který si naprosto spolehlivě zapamatuje všechny divné věci, připomínám legendární pardubickou postavu – Krychliče.
Po načichání závanů z Parama a krátkém přesunu sídlištěm nacházíme azyl v sympatické restauraci s ještě sympatičtější obsluhou, která má velké… velké oči, vy prasáci, a v nich se pan Magnetka doslova topí.
Poklidnou konzumaci narušuje snad jen podivná Velká pardubická za oknem. Koně, pendreky, majáky a dokonce dámy v černém šatu místo klobouků mající na hlavách přilby.
Opět stačí pár minut chůze a člověk se ocitne u nejmladšího ligového stadionu, za kterým se skví ruina Brány borců, kvůli které je v největší tribuně díra, neb to byl nepřekročitelný požadavek památkářů. Při cestě městem jsem ale pochopil, že moc důvodů k šikaně z moci úřední nemají, a tak se vyřádili alespoň zde. Ve skutečnosti mi však stadion přišel pro město velikosti Pardubic úplně v pohodě, nakonec, svou kapacitou by pojal i všechny diváky minulého domácího utkání s Jabloncem. Vybavuji si bolavý tweet od Adama Sušovského, kterým doložil, že jedničkou diváckého zájmu, a tím pádem i příjmů ze vstupného, Baník v Ostravě není. To by také mělo být pro některé k zamyšlení.
To vše, stejně jako již správné pojmenování hot dogu zjišťuji až po projití obligátní kontrolou u vchodu, která byla úplně pohodová, což cením. Baníkovci doráží v krásném počtu a starají se o kulisu zápasu, jak už jsme nakonec zvyklí. Hodně mě zaujaly půlené šály FK Pardubice/Baník Ostrava, které si k mému údivu koupilo nemálo lidí.
Naše lavička opakovaně zahořela láskou k paní pomezní rozhodčí Ratajové, v kotli pak hořely „kolaudační“ ohně. A na hřišti Baník před půlí dotáhl gólem z penalty náskok domácích.
V poločase demonstroval své aktuální rozpoložení Kuzma, když rozcvičkový centr Šehiče uklidil místo do brány přes střechu tribuny na parkoviště.
Zmíněný Šehič se dostal na hřiště na poslední minutky, když Baník bránil nerozhodný výsledek. Ano, čtete správně. Bránil nerozhodný výsledek v Pardubicích, aby si nezadělal na ještě větší problémy. Nakonec i tak klesl v tabulce na dvanáctou příčku. Za Brno. S přihlédnutím k tomu, že České Budějovice v neděli zdolaly vedoucí Slavii, bude retro výjezd na jih Čech výjezdem šestibodovým.
Závěrečným hvizdem zábava neskončila, Nita nejprve provokoval fanoušky i lavičku Baníku, což vyústilo v trestnou výpravu vedenou Jardou Svozilem, při které Nita poznal, že kustod umí rovnat i jiné věci než jen dresy. Smutno mi pak bylo, když k našim fanouškům mířící tleskající Matěj Helešic nejprve dostal bídu od pardubických diváků, aby pak od některého z našich dostal sprchu pivem. Šel pak kolem nás hodně smutný.
Naši řvali: „My chceme Baník,“ místní řvali: „Táhněte domu,“ a tak jsme tedy táhli.
Před nádražím jedna fajn partička ošatila do klubových propriet sochu prezidenta Masaryka, zapěla známý chorál a udělala si s ním památeční fotografie.
Za hlášku výjezdu pak považuji tu Kubovu z vlaku vracejícího nás domů: „To by byla sranda, kdyby béčko nemohlo postoupit do druhé ligy, protože by spadlo áčko.“
A víte, co vám povím? Já si ten den v dobré společnosti a se svým klubem užil. Jen tedy nemůžu moc psát o dění na hřišti, abych si to nezkazil.
BP!
Fanoušek Baníku od dob Mikloška a Hýravého. Promiňte mi (mé) chyby.
