Baníkovský týden (165.)

Po reprezentační pauze bylo utkání v Teplicích dobrou příležitostí upevnit pozici v horních patrech tabulky, obzvláště když týmy před námi hrály mezi sebou – Sparta v Plzni a Slovácko na Slavii a totéž potkalo týmy pod námi (Boleslav–Olomouc).

Nutno přiznat, že poslední dvě utkání, na Slavii a s Boleslaví, nám příliš nevyšla herně. Trápící se výběr teplických se kromě ztenčeného rozpočtu a chyb v transferech potýká se třemi kritickými problémy, které jako by byly vepsané v osudu trenéra Kučery – opakující se chyby obrany a z toho pramenící vysoký počet obdržených branek, snaha zlepšit kvalitu týmu přiváděním nepřipravených zahraničních hráčů a pozápasové tiskovky trenéra, který sice týmové nedostatky přesně popíše, ale slovy, jako by snad byl nestranným expertem v televizním studiu a ne člověkem za tým odpovědným.

Nicméně i my máme své problémy. Počet zraněných na krajích hřiště fakticky omezil možnosti na trojici Azevedo, Sor, Potočný, přičemž v béčku zářícího Jaroně trenér Smetana na ligu ještě nevidí, jak řekl během trpělivého odpovídání v klubovém pořadu na Youtube. Překvapivě mimo nominaci se pak ocitl Jánoš.

Teplický stadion nás uvítal sedadly zavátými nánosy prachu snad ještě z doby, kdy žil fotbalový boss a gentleman Hrdlička, od jehož nečekaného skonu to jde s teplickým fotbalem z kopce. Přitom město a stadion si ligu zaslouží. Na rozdíl od pánů z ochranky, kteří byli během zápasu kotlem Baníku mile pozdraveni nebo zoufale pomalé obsluhy stánku s občerstvením, které museli fanoušci radit, že by bylo dobré piva do kelímků rozčepovat, než je dělat po jednom. Ale ono to tak bývá, že když jde z kopce fotbal, jde spolu s ním většinou z kopce i to ostatní.

V naší základní sestavě jsem byl trochu překvapen Klímou na hrotu, jinak se dá sestava označit za očekávanou. Po zahájení utkání se v kotli činila zejména skupina z Orlové, jejíž zástava vlála nad hlavami příznivců. Jinak výkon fanoušků, kterým se dost zpozdil příjezd kvůli ujetým přípojům, kopíroval dění na hřišti. Z prvního poločasu mě z naší strany vlastně nejvíc zaujala situace, kdy Svozil s Kaločem pomohli domácímu hráči s vyraženým dechem, zatímco jeho spoluhráčům byl tento incident lhostejný. Když naši konečně pochopili, že dopředu lze vyrazit i sprintem, bylo z toho přečíslení v protiútoku, který táhl Kaloč. Přihrávku na Azeveda dal ale dlouhou a domácí brankář Čtvrtečka ji před naším hráčem stihl odkopnout, stejně jako předtím malou domů, po které ho žlutě dojel Potočný, přestože rozhodčí to tak přísně neviděl.

Do druhé půle jsme vstoupili živěji a kladně na to reagoval i kotel. Naši hru zrychlil i příchod Sora. Nejprve ale uhnul ze souboje, což se s jeho svalovým objemem na nohou nedivím a za chvíli tváří v tvář domácímu brankáři po skvělé přihrávce Kuzmanoviče ukázal, že by mohl být součástí toho ohraného vtipu. Jakého?

Trestanec je odveden na popravu a soudce se ho ptá na poslední přání. A trestanec vysloví: ,,Přál bych si, aby střílel Sor.“

„Nedáš, dostaneš,“ je zákon, který platí. Tepličtí dobře sehráli útočnou akci, kdy Fortelný podržel na zádech dotírající obránce, dobře rozdal do strany, odkud přišel přesný pas napříč pokutovým územím a Trubač zakončil přesně. Což jsem však naživo neviděl, protože jsem zrovna byl u stánku a ještě, než jsem se stihl vrátit, bylo utkání zas v nerozhodném stavu. Ndefeho centr totiž skvěle vrátil před branku Potočný a hladový Almási šel důrazně za gólem. Musím říct, že jsem byl trochu načuřený, že jsem z toho nic neviděl. Až jsem byl za nedostatek nadšení oprávněně zkritizován.

Bod by sice byl lepší než prohra, ale ze současných Teplic, i když jdeme zápas od zápasu, málo. A chápal to tak naštěstí i tým. Po pětasedmdesáté minutě začaly brát některé domácí křeče, od čehož jim opět pomáhal Svozil, u kterého je to mnohem sympatičtější projev než hysterické vztekání. A aby se pro domácí naplnilo i pořekadlo, že na pokakaného spadne i hajzl, odrazil se ke Kuzmanovičovi míč po nepovedeném průniku, na což skvěle zareagoval a stihl míč šajtlí poslat napříč domácím malým vápnem. A tam si jej zkušený Mazuch neomylně poslal do vlastní sítě před nabíhajícími Sorem a Almásim. Našim hráčům najednou naběhlo sebevědomí. Flaška si dovolil ve vlastním vápně vykoupat kličkou dorážejícího soupeře, Svozil hecoval kotel a když v nastavení přikryl ve svých rukou Lašty průnikovou přihrávku domácích, bylo hotovo.

Swed nakládal při oslavách, hráči i fanoušci si to užili a já, který původně plánoval, že si dám před zápasem s přáteli pivo a pak půjdu někam v klidu koukat na dění na hřišti, byl nakonec rád, že jsem byl součástí té energie, která se mezi sektorem hostů a týmem, včetně toho trenérského, přelévala. Člověk Baníku fandil a bude fandit ve všech dobách, ale ty výhry, to je vám báječná věc. To se pak klidně vyměňují zprávy hluboko do noci s Chacharem mířícím právě dálkovým letem kamsi do oblasti karibských rumů. Nebo říkal ostrovů?

Kromě fotbalu jistě stojí za zmínku zahájené oslavy stého výročí našich modrobílých barev. Ohlasy na úvodní akci na náměstí jsou velmi dobré, autogramiádu i videomapping si lidé užili, i když přísný ekonom by musel prohlásit, že to výročí nám byl čert dlužen. Pan Brabec v povedeném rozhovoru pro Deník Sport uvedl, že celé vyjdou možná až na částku obdobnou, jako je rozpočet malého klubu.

Ve zmíněném rozhovoru se pan majitel vyjádřil i na téma úspěšných trenérů, kdy čelil dotazu na ponechání Ondřeje Smetany jako ligového nováčka u týmu. Na něj odpověděl ve smyslu, že vlastně neví, jak se pozná dobrý trenér, že dobrý je ten, který s týmem udělá body a že chvíli uvažoval, že by si na lavičku stoupl sám se dvěma zkušenými hráči. Což se trochu stalo terčem kritiky novinářské obce. Vedl jsem na toto téma několik rozhovorů s vlastně stejným výsledkem. Trenér není nejdůležitějším prvkem. Rozhoduje připravenost týmu, což je hlavně práce asistentů, kvalita hráčů, což má být prací hlavně sportovního úseku a teprve třetí v pořadí je kvalita trenéra, který určí sestavu, taktiku a reaguje na zápas. Ondřej Smetana nepochybně správně poznal, že má životní šanci a chopil se jí dobře. Nicméně na Slavii i při šťastné výhře s Boleslaví bylo znát, že byl zkušenými lodivody na lavičkách soupeřů přechytračen. Utkání proti silným soupeřům už Ondřej Smetana pár odtrénoval a jeho bilance není kdo ví jak oslnivá:

Je načase, abychom proti silným protivníkům neslavili pouze šťastné zisky jako se zmíněnou Boleslaví, ale i zasloužené úspěchy. Bylo by fajn, kdyby se při cestách do Prahy netáhla hnědá čára od nádraží až ke stadionu soupeře.

V Olomouci nás také nečeká nic lehkého. Ale máme na to bodovat.

BP!

PS: Obdržel jsem od Pavluschy záludnou otázku, čím to, že je Baník často mužstvem dvou poločasů. Prozatím si beru timeout a nevylučuji pozdější přesun do kategorie ,,Otázky, na které nemám odpovědi.“

HoMor

Fanoušek Baníku od dob Mikloška a Hýravého. Promiňte mi (mé) chyby.