Autor Baníkovský týden (209.)
Zápas ke stému výročí Baníku má klub za sebou. Hostující Celtic odehrál zápas poctivě, nebyl to z jeho strany žádný pouťák a ukázal tím, jak velký rozdíl je mezi finálovou skupinou Fortuna:ligy a Ligou mistrů.
Kdo na zápas přišel, bude jednou vzpomínat. A tak i já tentokrát po čase zase popíšu zápas ze svého přímého pohledu.
Do fotbalové nálady mne dostává již setkání s Pavlem Hapalem na nástupišti Hlavního nádraží v Praze, a tak se chvilku bavíme. Samozřejmě o Baníku, kde mu angažmá uteklo o hodiny. Na výroční zápas ale nejede, vystupuje doma v Olomouci. Vlak je zcela plný, ale místo toho, aby se skloňoval Baník, zní ze všech částí název festivalu Colours of Ostrava.
Po vystoupení ve Svinově zjišťuji, že služby místního veřejného WC se dostaly na naprosto luxusní úroveň. Vytírání neprobíhá po zákazníkovi, ale pokrokově přímo při něm! To jen tak někde ve světě nemají!
Výzvy využít tramvaj číslo sedmnáct jsem uposlechl a cesta ke stadionu byla opravdu bezproblémová. Počet lidí v bílém či v dresech příjemně houstl a už chvíli před šestnáctou hodinou čekala docela početná skupina fanoušků na otevření bran. Jenže to k jejich nervozitě v avizovaných šestnáct hodin nepřišlo. „Nedostali jsme pokyn,“ odpovídala ostraha. Ten po několika dlouhých minutách přišel a lidé začali proudit na stadion. Každý dostal šálu, ti s dražší vstupenkou k tomu i film Nejlepší u nás. VIP vchodem se na stadion dostal i fanoušek s plyšovým půllitrem na hlavě, z jehož chování šlo usuzovat, že obsah několika půllitrů pěnivého moku skončilo též v jeho břiše a poprvé to ve mně vyvolalo otázku, kolik lidí, kteří normálně na Baník nechodí, se na stadionu sejde. Ve dvou VIP zónách pro partnery klubu jich asi pár bylo, soudě i dle nedodrženého bílého dress codu, celkově se ale plocha tribun postupně měnila v jedno velké bílé moře, kde holt občas trčela třeba svítivě žlutá bójka.
Baník do zápasu vstoupil dobře, oči člověku těkaly mezi tribunami, kde se baníkovští ultras činili svou velkolepou produkcí a hřištěm, kde se do boje odvážně pustili hráči. Možná úplně nejlepší náladu na stadionu odšpuntoval Šehič, když na zadní tyči krásně trefil Kuzmanovičův centr a poslal tím Baník do vedení. To nevydrželo dlouho, Celtic ukázal to, co jsem před týdnem popisoval. Rychlost a samozřejmou preciznost akcí. Takového soupeře v lize, ve vší úctě k celkům, které skončily před námi, zkrátka nepotkáme.
Fotbal každopádně není jen devadesát minut dvou jedenáctek na hřišti. Když člověk viděl, jak se asi od dvacáté minuty rozcvičovali náhradníci Celticu, jak v tom pokračovali po celý zápas a jak po jeho konci ještě vyběhávali půlky a celá hřiště, opět v plné nahotě vyplul na povrch rozdíl sportovní úrovně a náročnosti obou klubů.
Sváteční náladu měli i hosté, a tak si mnozí kromě zážitku odnášeli i fotky. Jarek Nohavica, František Komňacký, Tomáš Galásek, Luděk Mikloško, Michal Frydrych a další osobnosti na tribuně se snažily s úsměvem vyhovět všem žadatelům. Možnost prohodit pár slov se svým idolem mladých let Luďkem Mikloškem jsem využil a byl to pro mě možná ten nej okamžik celých oslav. Vždyť nebýt jeho, kdoví, kterému klubu bych fandil? A když člověk viděl na většině legend, jak se jim při zpěvu hymny leskly oči… Jó, holt chlapi z doby, kdy klubismus nebyl jen prázdným pojmem.
Zápas skončil 2:4, ale smutek nikde cítit nebyl. Ještě dlouho se tleskalo, možná až trochu na sílu se slavily Laštyho čtyřicetiny, ale jak jsem psal již na Twitteru, nic zásadního by se nedalo udělat podstatně lépe, a proto si organizátoři zaslouží pochvalu. Bylo to takové, jaké by to mělo být. Obrovskou pochvalu ultrasce vysekl již Kulajar, já bych to lépe nedokázal, a tak jen dodám, že se pod jeho slova mohu pouze podepsat.
Ještě jsem si dopřál pivo a trochu jídla na stadionu, nechal v sobě doznít všechny pocity a začal přemýšlet o svém dalším programu. Do prvního vlaku mi totiž zbývaly čtyři a půl hodiny, které se kvůli zpoždění vlaku nakonec ještě o hodinu protáhly. A tak jsem pěšky došel do blízkosti těch Coloursů, dal si tam dvě piva s kolegou z práce, pozdravil Hodyho, který kroutil rychlé kilometry ve službě a po jedenácté vyrazil na noční pochod do Svinova. Ulice byly takřka prázdné a pokud už člověk narazil na člověka, většinou spal na lavičce a o okolí jevil jen pramalý zájem. Mohl jsem tak obdivovat šířku ostravských bulvárů, krásu některých budov, superúplněk, který občas vykoukl zpoza mraků, zdálky objevit osvětlený tajuplný zámek, ze kterého se zblízka stalo sídlo spediční firmy v budově bývalého lihovaru, překročit Odru nebo za zvuku cvrčků či cikád jak někde u moře pročítat uliční poezii napsanou na zdech, třeba: „Mám jedinou víru, že do ní vrazím s prsty, když vidím díru.“ No řekněte, není to snad nový Mácha, který byl též posedlý dírami, včetně těch po suku?
A když pak v sedm ráno člověk znovu stanul na pražském hlaváku a zamířil si to rovnou do kanceláře, nelitoval jediné minuty strávené výletem, protože si bude nabyté zážitky pamatovat. A jak praví klasik, tím největším bohatstvím jsou vzpomínky. A tak je namístě poděkovat všem těm, díky kterým mohou vznikat. Od těch, co se sešli U Dubu, přes všechny hráče a činovníky, po dnešního majitele pana Brabce.
BP!
Fanoušek Baníku od dob Mikloška a Hýravého. Promiňte mi (mé) chyby.
