Autor Láska ke klubu
Každou neděli byl v naší rodině svátkem. Aspoň pro nás, chlapy. Máma věděla, že nás s bráchou táta vezme brzo, fotbal tady v Havířově měl totiž tradiční výkop v 10:15. Kouzlo té dlouhé procházky z centra města do Horní Suché, během níž potkáš kamarády a pořád si povídáš o fotbale a z ničeho nic už stojíš u stadionu. Běžíš za tátou, ten ti dává drobné na limonádu, zatímco on si s chlapama kupuje Radegast a nezapomene koupit klukům klobásu. Kolem hřiště se tísní hloučky a tak jako každou fotbalovou neděli, skoro úplně dole chodí starší pán a volá: „Baník – sportovní noviny!“
Vždy jsem si je koupil. Byl to přece bulletin ostravského Baníku! Pokaždé jsem k těmto novinám čichal. Voněly novotou, hltal jsem v nich každé slovo a každou fotku. Táta mě při tom pozoroval, ale nic neříkal. Jednou, nevím s kým jsme hráli, není to podstatné, zápas pro Havířov nedopadl, já byl smutný a táta si nás s bráchou vzal bokem a říkal: „Odpoledne jedeme na fotbal do Ostravy.“ Ano, do Ostravy. Na Baník. Už jen ta představa. Nikdy se čas nevlekl tak dlouho jako právě onoho dne.
Pamatuju si to jako by to bylo dnes. Parkovali jsme na parkovišti podniku Bytostav. Ty davy lidí, co chodily přes starou lávku a pak nahoru po schodech ke svatostánku jménem Bazaly. Nevím, jak to táta udělal, ale měl permanentky přesně do středu hlavní tribuny. Když jsme prošli dovnitř a já, osmiletý kluk, poprvé uviděl Bazaly, chtělo se mi brečet. Je to jako když se poprvé zamilujete do holky, láska na celý život. Stál jsem s otevřenou pusou a koukal, jak na hřišti běhaly legendy jako Radimec, Rygel nebo Vojáček. Nevnímal jsem moc samotný zápas, koukal jsem totiž na každý detail okolo, poslouchal ty fanoušky, kteří tam už roky seděli a všechno se mi rylo pod kůži. Bylo to jako droga, kterou potřebuje narkoman.
Máma ze mě byla špatná. Dva fotbaly každou druhou neděli a já kupoval každý výtisk novin a časopisů, kde byla byť jen malá zmínka o Baníku. Pamatuju, když jsem jednou seděl na tribuně a prosil maminku Radima Nečase, která seděla kousek od nás, o jeho fotku s podpisem. Příští domácí zápas mi ji hrdě donesla a já byl tím nejšťastnějším klukem na světě. Pak ho koupil Korbel do Slávie a já tu jeho fotku na Bazalech spálil. Zažil jsem s klubem prohry, velké výhry, pohárové mače s Turky, Dynamem Kyjev, Aston Villou a když jsem později dospěl, taky výjezdy.
Když jsem se oženil a narodil se mi syn, trpělivě jsem čekal na moment, kdy mu řeknu o tom, že manželka a máma, nejsou jedinou láskou. Pochopil to, má modrobílé srdce jako já. 💪
Poprvé byl na fotbale, když měl čtyři. Porazili jsme ve Vítkovicích Duklu a když jsme dorazili do nádražní haly, stáli, tam šťastní, ale alkoholem unavení fanoušci. Můj kluk přišel přímo doprostřed, podíval se na mě a z plných plic zavolal: „Baník pičo!!!“
Teď když to píšu, mám husí kůži a jsem strašně hrdý. Toto mi nemůže nikdo vzít, nikdo to nepochopí. Jen ostatní fanoušci, kteří ví co znamená Baník Ostrava…
