Autor Baníkovský týden (212.)
Přípravu jsem pojal zodpovědně. Předzápasová hra na dvě proti ženskému týmu v rámci rodinných bitev v (o)kopané a následná návštěva obchodu, nákup plechovek plných hořké chuti boha Radegasta a jejich umístění do lednice.
Na kouzla a čáry chtěl asi spoléhat i trenér Vrba, neboť si na sebe vzal svou oblíbenou košili a na trávník zaplněného Ďolíčku vyslal sestavu se dvěma změnami oproti výbuchu se Sigmou, kdy Buchta s Jaroněm v základu nahradili Tijaniho a Šehiče. Před utkáním jsem na Twitteru dal anketu, kde 56 % z hlasujících pro dvě až tři změny hlasovalo. Dobrý odhad!
Pokud jsem minule zmínil Zorvana jako příklad hráče, o kterém Baník uvažoval, aby nakonec skončil jinde, v dresu domácích bylo takových hráčů hned několik. Dostál si náš dres v černé sezoně i vyzkoušel, donedávna k členům naší sestavy patřil Jánoš a za éry současného majitele se na Bazalech v různých chvílích mluvilo o jménech jako Hůlka, Kovařík, Hronek, Puškáč nebo Květ.
Úvod nebyl, podobně jako proti Sigmě, špatný a tentokrát se Baníku dokonce podařilo jít rychle do vedení, když Kuzmanovič napřáhl z dálky a trefil odkrytou stranu Valešovy branky. Co víc si přát?
Možná to bude znít neskromně, ale bylo, co víc si přát. Útoky Bohemky totiž naši obránci jen stínovali, v rozehrávce, kdy se stopeři roztáhli až ke krajům hřiště a mezi ně se stáhnul Tetour, hráči chybovali a po ztrátách se do vzniklých hrozivých děr hnal domácí trojzubec Květ-Puškáč-Hronek. A po další čtvrthodině místo 0:1 ukazovalo skóre 3:1. Po podobných chybách jako se Sigmou. Individuálních, ale pramenících ze systému.
Den utkání byl také dnem boje za zákaz jaderných zbraní, jaderná apokalypsa by mi ale v tu chvíli přišla jako docela důstojné ukončení večera. Na bránu Baníku se valily další útoky a hrozilo to pořádným výbuchem.
Nevím, co se dělo v poločasové pauze v kabině Baníku a kdo z trenérského štábu vymyslel uskutečněné změny, ale po pěkné kombinaci snížil na rozdíl jediné branky Klíma. Baník tahal ve druhém poločase za delší konec špagátu a na prahu osmdesáté minuty trknul Sannehův centr do sítě Tijani a srovnal na 3:3. Baník se ještě snažil převážit misky vah na svou stranu, ale to mu už souzeno nebylo. A dodejme, že po zásluze. Spočítáme-li všechny šance na obou stranách, remíza je maximum, co si Baník zasloužil.
Kdo zahrál a kdo se trápil, na tom úplná shoda mezi fanoušky nepanuje, snad kromě jména Karla Pojezného, který byl opravdu výborný. Osobně mi udělal radost výkon Davida Buchty, nejen skvostným momentem před Klímovou brankou, ale i naremplováním domácího gólmana. Nutno říct, že nijak záludným, loket nechal u těla. Ukázal, že i hodný kluk se umí rvát.
K poslední plechovce jsem viděl, jak kotel (nebo to byla tradiční skupinka na hlavní tribuně?) vyvolává Pavla Vrbu. Po jednom bodu ze dvou utkání, při „lehkém losu.“ Ti nejvěrnější, stále na tribunách, jsou vážně krásní blázni!
Zchladil jsem si hrdlo i nervy tím studeným chmelovým nápojem a přečetl si nápis na jeho spodku. Život je hořký. Bohudík. A musel jsem autorovi tohoto marketingového hesla dát zapravdu.
Kluci hrají zase za týden. Uvidíme, na co bude po zápase chuť.
BP!
Fanoušek Baníku od dob Mikloška a Hýravého. Promiňte mi (mé) chyby.
