Autor Mládí vpřed a ani o krok zpět
Dozněly fanfáry pro vítěze bitvy na Moravském poli a já jsem rád, že jezdci s mým oblíbeným znakem na pláštích, kterým se dnes říká dresy, zvítězili.
Miluji dramata s dobrým koncem a zápasy se Sigmou mě v posledních letech baví čím dál víc. Po soubojích s rumuny či SFC je to moje třetí nejoblíbenější klání. Není tam ta nenávist jako se Spartou nebo rivalita a vyhecovanost jako s modrožlutými komiky, po kterých zbyde v lize jen minuta ticha. S Olomoucí je to jiné. Jsou dostatečně daleko na přílišnou rivalitu a dost blízko na to, abych je považoval za krajany. Netrpí komplexy maloměsta a nemají potřebu si něco extra dokazovat. Jsou v klidu a sví, navíc spousta hráčů či trenérů hájilo barvy jak Baníku, tak Sigmy. Pokud to vezmu po fotbalové stránce, zápasy Ostravy s Olomoucí nepostrádají náboj, padá v nich dost branek, a často můžeme být svědky velkých výkonů, obratů, příběhů. Slavili jsme tam titul, na jejich úkor se zachránili v lize, sfoukli je jak svíčku, když jsme ještě pod Bobem Páníkem vyznávali ofenzivní styl a naučili je navždy si zapamatovat, že za Baník chytá Honza Laštůvka.
Až budete někdy v budoucnu na včerejší nervák vzpomínat, tak si ho možná spojíte s tím, že to byl zápas, ve kterém se rozstřílely mladé pušky.
Když jsem před zápasem shlédl sestavu a viděl Davida Buchtu v základu, hlavou mi proběhlo: „A teď uvidíte!“ Nevím, kde se ve mně ta jistota vzala, ale já jsem věděl, že dá gól. A když se to ve 27. minutě opravdu stalo, měl jsem kromě návalu čisté radosti i pocit, že je tento gól pro Davida Buchtu zlomový a že ho katapultuje tam, kde už dle mého názoru měl dávno být, tj. do základní sestavy. Myslím si, že žádný klub, natož Baník, si nemůže dlouhodobě dovolit nevyužít takový talent, jakým David bezesporu je. Navíc se jedná o odchovance a nemůžu si pomoci, už jen na tom, s jakou radostí slavil gól on či Filip Kaloč je vidět, jak moc ti kluci chtějí v Baníku uspět a pomoci mu k návratu na pozice předního týmu ligy. Není to snaha uspět jen proto, aby si jich všimly slavnější kluby ať už u nás nebo v kapitalistické cizině a pak jim nabídly lepší smlouvu nebo více peněz. Já tam prostě vidím čistou radost ze splnění snu, hrát za milovaný klub. Za klub, ve kterém vyrůstám, ve kterém mám od přípravky své kamarády, ve kterém znám trenéry, kustody, řidiče autobusu, paní co pere dresy atd. To vše se pak zapíše do hráčovy DNA, a to je pak bonus, který vám koupený hráč nikdy nepřinese, byť má také co nejlepší zájem se v klubu uplatnit. Jistě, žádný klub není postavený jen na odchovancích, ale pokud má ve svém středu kvalitní hráče, měl by jim dát maximální šanci. A pokud koupím hráče, tak jen v případě, že je znatelně lepší než hráči z vlastní líhně. Tahle filozofie se dle mého názoru klubu vždy vyplatí. Třeba né hned, ale s časem určitě. Snad si to po včerejšku více uvědomí i vedení Baníku a než příště někoho koupí, zkusí nejprve chachara z mládeže.
Tak jako síla a schopnosti bohů rostou s počtem lidí, kteří v ně věří, u fotbalisty roste jeho kvalita výkonu a jeho tržní cena s počtem vstřelených gólů, odehraných utkání, minut. Krásným důkazem toho, že se tak skutečně děje, je Filip Kaloč. Roste zápas od zápasu a na hřišti je stále více a více cítit jeho jistota, sebevědomí a přínos pro tým. Když si pak navíc přečtete ve Sportu jeho dnešní rozhovor, ve kterém na otázku, co pro něj znamená, že se během roku stal pevnou součástí áčka Baníku, odpoví v první větě, že asi momentálně úplně nejvíc, když jde o Baník, uvědomíte si, že ten kluk je tam správně. Navíc je to krásný vzkaz pro fanoušky v tom smyslu, že jde hráčům o stejnou věc, pro Baník se klidně roztrhnout a nic neošidit. A to je přece paráda, nebo ne?
Proto bych byl moc rád, kdyby se zase vrátily časy, ve kterých budou odchovanci Baníku chloubou klubu, ligy a třeba i reprezentace. Období záchrany klubu, kdy bylo nutné přivést třeba i drahé posily pro setrvání v lize skončilo. Jak jsem už psal, bez posil to nejde, ale porozhlédněme se vždy nejdříve, kdo nám běhá po domácích hřištích.
Sportu zdar a Baníku zvlášť!
Autor náhledové fotografie: Vladimír Pryček
