Autor My chceme Baník!
I když tma a vlezlá zima v šest večer na konci února není ničím neobvyklým, k návštěvě zápasu to neláká. To je ta chvíle, ten moment, kdy se zrno odděluje od plev. Podíváš se na teploměr a jeden pod nulou na stupnici ti znovu zapne tam někde vzadu v hlavě kontrolku a ptáš se sám sebe: „Fakt i dnes?“ Znovu se díváš z okna, váháš a pak na sebe hodíš teplou bundu, narazíš na hlavu čapku, vezmeš šálu a jdeš.
Proč? Protože musíš.
Nás, co víme, jak se zachovat, když povinnost zavelí, se v nedělní podvečer sešlo něco málo přes 4 000. Počtem sice neohromíme, ale i tak ukážeme těm na hřišti, že i když se nedaří, můžou s námi počítat. Oni nám to na oplátku vrátí v utkání maximálním nasazením, obětavostí a vítězstvím, říkal jsem si a přesvědčoval sám sebe, že dnes to bude jiné než s Jabloncem či v Brně. Že dnes hráčům stud za minulé výkony a vědomí toho, jaký dres oblékají, nedovolí podobné kiksy opakovat. A při vší úctě k panu Koubkovi a jeho svěřencům, Hradec Králové nemá být týmem, který si do Ostravy přijede pro vítězství!
Když jsem si zhruba 90 minut před tím, než mě tramvaj dovezla před Městský stadion, zašel v rámci předzápasového rituálu na Cihelnu pro dávku ryze hořkého optimismu a jako vždy ihned po zveřejnění zkontroloval sestavu, začal jsem mít neblahé tušení, že to nedopadne dobře.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale Mohamed Tijani není hráčem, který má na ligu, respektive minimálně na to, aby ji hrál v dresu Baníku.
Do neděle bych se hádal do omrzení, že po výkonech, které v Baníku Mohamed kdy předvedl, se ještě někdy objeví v základu, pokud má trenér k dispozici i jiné varianty. Ano, může být pro mužstvo jistým přínosem do závěrečného tlaku, kdy se prohrává nebo je šance v závěru rozhodnout ze vzduchu. I tak je tam však velké riziko, že případnou velmi nadějnou či vyloženou šanci nepromění. Neznám jeho efektivitu optikou dat, ale přijde mi, že v podobných situacích je úspěšný zhruba něco kolem 20 %.
Když ho sleduji na hřišti, mám silný pocit, že sám má co dělat s tím, aby se nějakým způsobem koordinovaně pohyboval po hřišti a s jeho nespornými fyzickými parametry si neví rady. Mohl by být kladivem, které míče do sítě zabíjí jako hřebíky do hobry, ale je marný, je marný, je marný. Tutovka, kterou v neděli nedal, mluví za vše. Jsem přesvědčený, že jeho účast v základní sestavě nás stála minimálně bod.
Nechci však, aby tenhle blog vyzněl, jako Tijaniho obžaloba. Uvedl jsem ho jen jako příklad toho, že nerozumím tomu, co se poslední dobou v klubu děje a rozhodnutí Pavla Hapala postavit jej do základu mi přišlo jako ukázkový příklad toho, že se to nevyvíjí dobře a to jsem ještě hodně mírný.
My chceme Baník!!!
I když svůj klub miluješ, jsi ochotný něco přehlédnout, něco odpustit a vzhledem k vlastním prožitkům a při uvědomění si svých nedostatků a hříchů, máš pro mnohé pochopení, tvá trpělivost není nekonečná.
Sedíš na stadionu a překousneš mnohé. Poloprázdné tribuny, postavení v tabulce, zimu, pivo za 49 Kč a jsi připravený na vše, tedy skoro na vše. Chceš vidět nebo vědět, že to, co tomu klubu dáváš, není zbytečné a že ti tvou podporu nějak vrátí. Pokud se tak nestane, máš pocit okradení. Okradení o čas, o emoce, o peníze. Přišel jsi se totiž bavit, radovat se, užít si té krásné hry a ty lidi kolem, kteří s tebou sdílejí stejnou víru. Jenže to nepřichází. Kroutíš hlavou nad tím, co se děje na hřišti a najednou to přijde. Začne to kotel a rychleji než mexická vlna se to šíří ochozy. Pokřik, ve kterém je vše a nejvíce vystihuje tvé momentální rozpoložení. Vraťte mi to, co znám, co mám rád, vraťte mi Baník. Baník silný, úspěšný, nebo alespoň odhodlaný.
Je těžké pochopit, že se točíme stále v kruhu. Od odborníků, novinářů nebo bývalých hráčů slyšíš, že je Baník Ostrava silným a zabezpečeným klubem, který skvěle pracuje s mládeží a ekonomicky patří do top 4. S kádrem, který má na to, hrát v první šestce. Klub který by o pohárové účasti neměl jen snít, ale měl o ní i hrát. Místo toho pořád dokola střídáme trenéry, nakupujeme hráče a měníme sportovní ředitele. Tak kde je problém?!?
To je otázka za milión, jak uvedl v rozhovoru pro Baník blog Luděk Mádl. Snad na ni brzy dostaneme odpověď.
Pozitivum posledních dní
Matěj Šín a jeho příběh je možná světlo na konci tunelu. Světlo, které ukazuje, kudy vede cesta a také to, co neustále zmiňuji, že by mělo být při doplnění kádru prvořadé, se vždy podívat do vlastních řad a nakupovat jen pokud pokud je hráč výrazně lepší, než ti, co nám vyrůstají doma.
To, čím si Matěj prošel a jak se s tím popral ukazuje, že nám v týmu roste velká osobnost už v mladém věku a možná nejen po herní stránce. Mělo by být přirozené potenciál takových hráčů rozvíjet, abychom takových příběhů mohli sledovat více. Základna pro to u nás určitě je, jen musí hráči dostat šanci se rozvinout. Nemám nic proti cizincům, ale jejich nákup musí být vždy opodstatněný. Protože pokud hrají jen proto, že přišli za nemalý peníz a přitom berou šanci hráčům, které pak posíláme pryč, nebo odcházejí sami, tak je to hodně špatně.
Baník byl odjakživa klubem, který uměl těžit ze své výborné mládežnické základny. Myslím, že až po přechod mladých talentů do áčka to zvládáme velmi dobře, teď už chybí jen ten finální krok.
Zvládneme to, pane Mikloško?
Fotbalu zdar a Baníku zvlášť.
